Rok 1925

Snímek původního koupaliště postaveného v roce 1925 tehdejší společenskou organizací  „Spolek pro okrasu a zvelebení Nových Hradů" - tzv. Okrašlovacím spolkem, založeným už v roce 1895. Organizace měla ve svém programu starat se o úpravu obce, turistické stezky, vybavovala místa odpočinku lavičkami, propagovala turistický ruch. Už od poloviny 18. století byla obec vyhledávaným letoviskem a každé prázdniny zde bylo mnoho "letních hostí. "Ubytováni byli po soukromí a v hostinci "U jelena" - majitel Bohumil Sahula (dnes čp. 11) - "U zeleného stromu" hostinec Karly Sahulové - před druhou světovou válkou potom nově vybudované chatě "Polánka" vedené Jar. Kašparem. Hostinec "U zeleného stromu" dřívější čp. 81 byl v padesátých letech zdemolován pro úpravu silnice.

"Okrašlovací spolek" jednal už v roce 1896 o zřízení lázní a koupaliště. Citace zápisu z pamětní knihy školy Nové Hrady za rok 1896: "V dubnu 1896 se sešel Okrašlovací spolek, aby jednal o zřízení zdejších lázní a koupadel pro letní návštěvníky. Pro lázně bylo vyhlédnuto místo na tržišti vedle "Obecního domu". Stavitel Grumdenger z Pardubic odhadl náklad na více než 5.000 zlatých a proto objekt odložen na později“. Tolik zápis.

Koupaliště v tomto stavu - několikrát poškozeno povodněmi - zůstalo do roku 1939. Tehdy se Okrašlovací spolek spojil s T. J. Sokol a nabídl mu spolumajitelství, protože sám nemel dost finančních prostředků. Obě organizace v letech 1939 - 1941 koupaliště přestavěly - byl vybudován nový bazén - dřevěné kabiny, potok přeložen a veden mimo bazén. Akce byla financována z prostředků obou spolků: Veškeré práce byly provedeny manuálně dobrovolnými brigádníky z obce, zdarma. Nejobětavějšími organizátory akce byli: Josef Krýzl z čp. 37 a Bohumil Neckař, čet. strážm. v.v., který potom dlouhá léta působil jako správce koupaliště a staral se o letní provoz až do svého odchodu z obce. Okrašlovací spolek v roce 1946 zanikl - majitelem koupaliště se od roku 1947 stal Sokol.

 
Rok 1939

Přišel osudný, ponižující 15. březen 1939, těžká doba okupace státu. Tenkrát v letech 1939-1941 byla ta těžká práce, ale dobrovolná práce s lopatou a krumpáčem „na tom svém“ nejen vzdorem, ale i zapomněním… Tam v zeleném Roudenském údolí byli jsme jaksi „daleko od světa“ – tam vládl klid a v opravdovém bratrství byla tolik vzácná jistota…

 … a tak se práce dařila! Když pak přišel 12. duben 1941, kdy „pan říšský protektor“ zasáhl proti Sokolu a zakázal jeho činnost – bylo dílo tisíců obětovaných hodin hotovo…

Léta 1948-1957

A tak běží rok za rokem. Nově vybudované koupaliště dobře slouží svému účelu. Překrásné zelené přírodní prostředí - slunce - voda - svěží vzduch - to všechno léto co léto láká stovky návštěvníků. V teplých prázdninových dnech od rána do setmění zní údolím radostný smích i výskot dětí i dospělých. O jejich bezpečnost i spokojenost se starají dva naši největší nadšenci, nejsvědomitější hospodáři - Bohumil Neckař a Pepík Krýzl... Ty stovky nezištně obětovaných hodin práce ročně, které oba vzácní "patroni" dobré věci přinášeli, nikdo nikdy nespočítá - ty tisíce kroků denně rázovaných přes. "Pláň" a "Kaučinou" (od roku 1939 do roku 1957) našlapaných za 18 roků dědou Neckařem - to je cesta nedohledná...! Ani jeden, ani druhý nikdy nečekali uznání, poděkování a rozhodně ne i jakoukoli odměnu. Naše koupaliště bylo jejich velikou láskou - tam u vody nacházeli své uspokojení i potěšení. Nám, mladším byli tehdy vzorem - získali nás svým příkladem. Proto jsme vždy šli za nimi kdykoli bylo třeba s lopatou, či motykou bez jakéhokoli přesvědčování a bez reptání. Bylo to pro každého z nás samozřejmé - vždyť bez toho by těch několik párů rukou tu velkou práci za ta léta nikdy nedokončilo. Pracovalo se stále zdarma - s vlastní svačinou v kapse - k tomu jako jediné občerstvení darovaná limonáda! Kéž by to bylo příkladem dnešku...!

Nadešel rok 1957 - hned v počátku roku umírá paní Neckařová. Náš dobrý děda zůstává najednou zcela sám. V bytě je studeno, prázdno, moc a moc chybí ta jeho nejdražší, nejvěrnější - smutek zastřel ten dřívější lesk stařečkových očí. Samota doléhá den po dni tíživěji a proto náš dědeček odchází koncem července 1957 k dceři Marii do Pardubic. Přes všechnu péči v rodině však už nenachází klid - není tu doma, není ve Hradech. Trápí se - vzpomíná - denně se utíká ven a pohledem se vrací sem, k východu... Pochopitelné - zkus přesadit třeba statný, ale osmdesátiletý strom. Neujme se, neuchytí v sebelepších podmínkách, ale pomalu odchází, uschne. A tak - za necelý rok po odstěhování - jsme se s naším předobrým přítelem navždy rozloučili v pardubickém krematoriu (nar. 1878 - zemřel 1958).

Rok 1958

Rok 1958. Provozovatel koupaliště T.J. Sokol - dostal od KVČSTV příspěvek 6.000 Kčs na úpravu koupaliště. Za tyto prostředky byly místo stávajících dvou dřevěných lávek vybudovány dva betonové mosty pro bezpečný přístup, přes potok k bazénu. Byly opraveny stávající kabiny a betonovou maltou vyspárovány stěny koupaliště. Na těchto akcích odpracovali členové jednoty celkem 1010 brig. hodin zdarma.

Nebyl to vůbec šťastný rok. Léto začalo velmi nepříznivě. Nechť mluví zápis obecní kroniky (str. 62) za rok 1958, který vypráví o velké povodni, která postihla naši obec:

„2. července 1958 po lijáku se rozlil rybník po náměstí – z uličky od Rožkových, od fary pod školu se valí spousty vody, voda ohrožuje Pravcův mlýn. 4. 7. silný déšť s bouřkou a větrem po lese vyvrátil hodně silných stromů. V sobotu 5. 7. 1958 se zase „nebe otevřelo“ a chrlilo spousty vody. Země nestačila vodu vsáknout a během hodiny se Hrady staly jediným rybníkem. Od Lipavských dolů po celém dolním konci, kolem školy až k Pravcovým, Klátovým, Polánka a celá Roudná – všechno jedna řeka. Proud byl tak silný, že až ke Klátovým, kteří byli vodou úplně obklíčeni se muži dostávali jen s pomocí bidel. U Bednářů zvedla voda podlahu a výška vody v bytě dosahovala až k peřinám na posteli. Koupaliště na Roudence bylo zcela zdemolováno. Teprve v neděli 6. července voda opadla a nechala po sobě spousty nánosu. Od roku 1891 – kdy podle nejstarších pamětníků byla také velká voda – Hrady nic podobného nezažily. Nejvíce bylo poškozeno koupaliště, vymlety cesty a odplaveno seno. Obilí polehlé – výnosy nedá!“

Tolik kronikář Venda Dvořák.

Dosavadní majitel koupaliště - Sokol – neměl finanční prostředky na rekonstrukci zničeného koupaliště. Zařízení proto převzal MNV Nové Hrady – tehdejší ONV Vysoké Mýto poskytl dotaci 60.000,- Kčs takže ještě v roce 1959 byly zahájeny práce na výstavbě nových zděných kabin a ostatních úpravách.

Rok 1964

Rok 1964 přinesl nové starosti. Následkem dlouhotrvajících dešťů ve dnech od 1. do 9. srpna 1964 došlo opět k zavodnění „Roudenky“, která vystoupila z koryta v prostoru koupaliště. Jedině díky pevným základům kabin nedošlo k podstatnějším škodám, jako v roce 1958. Přesto byla letní sezóna předčasně ukončena, protože koupaliště bylo z poloviny zaneseno bahnem, pískem a jehličím – vším, co „velké vodě“ stálo v cestě. Také terén v místě výpusti koupaliště byl narušen a stržen divokou vodou (viz. následující obrázek).

Místní národní výbor v té době připravoval rekonstrukci celého areálu koupaliště tak, aby zařízení odpovídalo požadavkům plaveckých disciplin – to je, aby délka plavecké části dosáhla 50 m a aby bylo vybudováno vhodné brouzdaliště pro děti. Dosavadní bazén měl rozměr 46 x 20 m, hloubka od 70 do 180 cm, dno bylo svažité, písčité.

Přijatý projekt rekonstrukce předpokládal:

• • prodloužení bazénu pro plavce na délku 50 m,
  • přístavbu brouzdaliště (o rozměru 8 x 20 m) v prostoru před kabinami navazující na hlavní bazén,
  • vydláždění dna obou částí koupaliště betonovými dlaždicemi 50 x 50 cm, uloženými na štěrkopískový podklad v ploše 1.160 m2,
  • odvodnění pláže na levé straně pod lesem meliorací svedenou do potoka,
  • výstavbu nového napouštěcího zařízení – přívod vody potrubím přes jednoduchý štěrkopískový filtr vybudovaný spolu se stavidlem na potoce cca 50 m nad koupalištěm,
  • vydláždění ochozů kolem bazénů a celého prostoru mezi koupalištěm a kabinami betonovými dlažicemi, vybudování sprch a mělkých brouzdališť pod nimi před kabinami a uprostřed pravé pláže, zhotovení kovových vstupních žebříků do bazénu a další drobné úpravy.

Rekonstrukce byla zařazena do plánu na rok 1964 – 1967 jako neinvestiční akce „Z“. Práce byly zahájeny současně s odstraňováním nánosů povodně v září roku 1964.

1964 – odstranění následků povodně, provádění demolice hráze a výkopů – náklady 19.742,- Kčs

1965 – koupaliště mimo provoz – pokračováno v práci na hlavním bazénu – postavěno 45.005,- Kčs

1966 – do prázdnin byl plavecký bazén hotov proto bylo koupaliště o dovolených provizorně otevřeno – bylo dále pokračováno v práci na stavbě – náklady 58.186,- Kčs

1967 – provedeny dokončovací práce a stavba 15. 6. 1967 kolaudována – náklady 27.637,- Kčs

Celkové náklady na rekonstrukci 150.570,- Kčs byly hrazeny z dotací poskytnutých ONV Chrudim. Vytvořená hodnota díla činila 215.000 Kčs.

Od rekonstrukce do dnešních dnů uběhlo více jak dvaadvacet let. Tam v klínu lesů uprostřed krásné věčně svěží zelené poskytovalo koupaliště stovkám věrných návštěvníků klid, osvěžení a příjemný, odpočinek. Velikou zásluhu na tom mají „chalupáři“ - manželé Huráňovi, kteří už po řadu let na sebe každé prázdniny berou roli svědomitých hospodářů i hostitelů. Jejich ochotným a starostlivým spolupracovníkem který vždy rád přiloží ruku k dílu a na kterého se lze rovněž spolehnout je Láďa Kučera - spolumajitel chaty. Všem Vám, přátelé, díky, díky za to, že obětavě vytváříte podmínky k tomu, aby toto veřejnosti prospěšné zařízení bylo rok co rok v provozu!

Ale není pořád všechno jen kladné, jak se na pohled zdá. Rok od roku nás stále víc trápí příliš chladná voda, i v parných letních dnech. A příčina? Napájení bazénu z potoka s čistou vodou z lesních studených pramenů a hlavně pak neustálé doplňování hladiny v nádrži v důsledku velké propustnosti hrází… Věčně proudící voda se prohřát nestačí!

Je tu řešení, je tu i projekt k odstranění nedostatků. Problém však je v tom, najde-li se někdo, kdo by se chopil organizace prací a najdou-li se finanční zdroje k úhradě nákladů na provedení úprav. Ti, kteří už od roku 1925 byli „vždy při tom“ a jejichž ruce za všechna ta léta nikdy nechyběly, ti si dnes už připisují „křížky“ nad hranicí sedmdesátek… Ti už dnes nestačí, třebaže by chtěli!

A tak na závěr stati o našem koupališti – vtíravá, neodbytná otázka. Přežiješ ty milý, zelený, kouzelný koutku – svědku našeho radostného mládí i roky zrání? Přežiješ ty rok 2000?

Moc – strašně moc bych si to přál!

Toto byl poslední zápis "kroniky" koupaliště Roudná. Příběh koupaliště však pokračoval dál...